HomeMapa stránekTvorba Jaroslava Foglara › Básně a říkačky Jaroslava Foglara

Jaroslav Foglar – Básně Měsíční noci, Biograf a Píseň snílka

Informace, že třináctiletý Slávek Foglar publikoval roku 1920 v Národní politice  svou první básničku Měsíční noci, se v některých bibliografiích a životopisech objevuje řadu let. To i přesto, že uvedený text básně zatím nikdo nejenže neviděl v rukopisu, ale doposud se ji nepodařilo dohledat ani v samotné Národní politice. Za takových okolností je samozřejmě teze o publikaci básničky Měsíční noci  v roce 1920 neudržitelná. Pochopitelně dokud nebude nalezen chybějící doklad.

Značnou energii k osvětlení celé záležitosti projevil především skautský historik Václav NosekWindy. Ani on však text básně v Národní politice nenašel. Přehledně však popisuje postupný vývoj celé legendy: Až do roku 1990 se zmínka o jakési nejmenované básni z roku 1920 objevovala pouze v rekapitulacích a bibliografiích, jejichž autorem byl Jestřábův příznivec Zdeněk Pírek. Samotný text básničky se poprvé objevil až v roce 1990, kdy vyšel na konci svazku druhého dílu publikace Jestřábe, vypravuj...  Odkud kdo tehdy báseň získal, není známo. Původní rukopis ani případné vydání v dobových novinách nebylo doloženo.

Po zpřístupnění Foglarovy pozůstalosti v Památníku národního písemnictví  se však řadě badatelů dostal do ruky překvapivý rukopis Foglarovy básně Píseň snílka, sepsané „za světlé noci z 23. na 24. července 1923“. S údajným textem básně Měsíční noci měla společné jedno zásadní: Oba texty jsou téměř identické, jak můžete porovnat níže.

Měsíční noci

Když měsíční nadejdou noci,
já lesy se toulám sám,
jsem podmaněn kouzelnou mocí
a podivnou touhu mám:

Chtěl bych jít na skály vysoké,
kde měsíc v útes září,
a opět v lesy hluboké,
kde v tůni leskem vábí.

Jen daleko od lidí jít bych chtěl,
tam kde sám bych mohl být,
kde bych za druha jen zvíře měl,
tam krásnějším životem žít!

                  

Píseň snílka

Když měsíčné nadejdou noci,
já lesy toulám se sám,
jsa pod žezlem kouzelné moci
a podivnou touhu mám:

Chtěl bych jít na skály vysoké,
kde měsíc v útes září,
a opět v lesy hluboké,
kde v tůni leskem vábí.

Daleko od lidí jít bych chtěl,
tam, kde sám bych mohl být,
kde za druha bych jen zvíře měl,
krásnějším životem žít!

Že by tedy Foglar otiskl v roce 1920 básničku Měsíční noci, kterou by si pak jisté noci o tři roky později s malými úpravami přepsal do sešitku? To se nezdá příliš pravděpodobné. Proč by to dělal? A proč by si rovnou nearchivoval původní výstřižek Národní politiky? A proč by ji místo poznámky „psáno za světlé noci“  neuvedl třeba slovy „upraveno za světlé noci“  či jinak podobně, aby se neochuzoval o tři roky vlastní historie? Zdá se, že vše nasvědčuje tomu, že v roce 1920 Foglarovi žádná báseň Měsíční noci  tiskem nevyšla, a první dochované rukopisy i tiskem vyšlé práce pocházejí až z roku 1923.

Biograf

Existuje však ještě jedna rukopisná říkanka, kterou stojí v souvislosti s Foglarovým dětstvím zmínit. Její rukopis je uložen v Památníku národního písemnictví. Z formy básně čiší jistá tvůrčí nezkušenost i touha po klukovském řádění. Jejím textem se nám představuje trochu jiný Jaroslav Foglar, než na jakého jsme zvyklí z pozdějších let. Je tomu tak ale opravdu? Zpočátku to tak vypadalo. Dalšími rešeršemi se ale ukázalo, že oproti původním domněnkám není jejím autorem Jaroslav Foglar. Jedná se totiž o přepis písně, která byla ve dvacátých letech velice populární. Později se dokonce objevovala i v repertoáru Osvobozeného divadla !

Slávek Foglar si text zjevně odněkud opsal pro vlastní potřebu, protože se mu onen humorný tón zalíbil. Nejde tedy o Foglarovo dílo, byť biografy malý Slávek začátkem dvacátých let 20. století opravdu miloval…

neznámý text Jaroslava Foglara

Rukopis pochází z roku 1921:

Jednou bych se dobře měl,
to kdyby jsem si vyjel.
Člověk leccos uvidí
a pozná lepší lidi.

V jedné ulici byl ruch,
lidí vám tam jako much,
koukám, kam se cpe ten dav,
až tady čtu „Biograf“.

Pomyslím si, půjdeš tam,
za lístek jsem zlatku dal.
Zapálil si na to fajfku
a dovnitř se ubíral.

Premovaný jeden chlap
za šosy mě ihned chňap,
do uší mi zabouřil,
abych tady nekouřil.

Lístek [můj] nazpátky chtěl,
ani se nezastyděl.
Půl si utrh, půl mi dal,
„jdou si sednout“, povídal.

Místo jsem si vybral hned
a sedátko ihned zved.
Pomyslím si blaze mi
a seděl jsem na zemi.

Sbírám deštník z podlahy,
někdo mě kop do hlavy.
Potom lidé předrazí,
začli pouštět obrazy.

Všecko jako živé bylo,
to mě sakra [po]bavilo.
Bylo vidět černochy,
jak honějí bělochy.

Též i dámu honili
a já trnul strachy,
kdyby ji tak chytili.

Další zajímavé informace o Foglarovu vztahu k biografu najdete v nové faktografické publikaci Mýtus zvaný Stínadla.

Nejstarší Foglarovou doloženou prací je tedy patrně nadále povídka Vítězství z roku 1923.


›› Zpět na začátek stránky

›› Zpět na úvodní stranu Vontové.org s rozcestníkem