HomeMapa stránekTvorba Jaroslava Foglara › Hotel Díra

Znal Jaroslav Foglar nuselský „Hotel Díra“?

Hotel Díra“ bylo ve své době legendární útočiště pražských bezdomovců a tuláků. Pro generace pozdější tuto nuselskou sluj ve své knize Podzemní Praha zpopularizoval novinář Karel Ladislav Kukla (1863–1930). O nuselské sluji bezdomovců však nejednou psali i jiní novináři. – Mimo jiné třeba Karel Poláček (1892–1945).

Kde přesně byl „Hotel Díra“? A věděl o něm Jaroslav Foglar?

Hotel Díra byl v pravém smyslu slova otvorem do nitra starých městských hradeb pod Karlovem, tedy nad dnešním parkem Folimanka. Byla to podzemní díra jen píď od místa, kde se dnes do stráně zařezává Nuselský most. Doupě mimopražských tuláků, s nevelkým otvorem, jímž se muselo lézt po čtyřech, takže uvnitř se pak ve třech slojích drželo alespoň trochu teplo.

fotografie pražského hotelu Díra

Občas se do těch míst zatoulali i zvědaví a po dobrodružství lačnící školáci. Právě pro bezpečí dětí a rovněž pro snížení pohybu tuláků v okolí byl nuselský brloh místními úřady počátkem 20. století několikrát zazděn, ovšem bezdomovci vždy znovu ilegálně zrekvírován. Tuláci byli odtud pravidelně vyháněni. Nadobro zasypán byl Hotel Díra až v roce 1936.

Jaroslav Foglar se o Hotelu Díra překvapivě nikde nezmiňuje, byť žil část dětství téměř na dohled od něj. Než se Foglarovi přestěhovali na Královské Vinohrady, bydlili v nuselském údolí zvaném místními starousedlíky Jamrtál. Legendární brloh pražských tuláků byl jen malý kousek od nuselského bytu Foglarových ve Svatoplukově ulici.

Malý Slávek Foglar znal dobře i svah nad dnešním parkem Folimanka. Když se rodina odstěhovala na Královské Vinohrady, vraceli se kluci Foglarovi ještě nějakou dobu za svými nuselskými kamarády. Často do údolí sbíhali právě po svahu, v němž byl tento legendární úkryt tuláků vykotlán. Znal tedy Jaroslav Foglar nuselský Hotel Díra, nebo ne? Bydlel nedaleko a nejrůznější hradební kouty s nuselskými kamarády prolézal...

příběh Rychlé šípy z roku 1941

Dva obrázky Václava Junka s bublinami J. Foglara: Autor kresleného seriálu k bezdomovcům zjevně cítil takovou averzi, že neváhal vyslat pětici jinak ušlechtilých Rychlých šípů, aby hajného ponoukala k vyhnání bezdomovců z jeho revíru.

Pokud ve Foglarově díle někde narazíme na tuláky, většinou to není zmínka nijak lichotivá. Kulišáci (a ve stejném příběhu později i Rychlé šípy) měli při jedné z výprav namále. Okolnosti jim ale přály, takže útoku tuláků zůstali ušetřeni. Před šacováním se zachránili útěkem. Velice zajímavý je v souvislosti s vyháněním tuláků z Hotelu Díra také příběh Rychlých šípů, v němž hajný za jejich pomoci vyhání „bandu tuláckou“ z jeskyně ve svém revíru. Příběh vznikl asi pět let po uzavření nuselského brlohu.

Znovuobjevení Hotelu Díra v roce 1970

Krátce před dokončením Nuselského mostu na jaře 1970 pátrala po Hotelu Díra v místech nad Folimankou skupina chlapců ze Speleologického klubu Praha. A kluci tehdy onen zasypaný brloh skutečně našli! Podařilo se jim dokonce otevřít vchod do podzemí.

Nejprve hledali pískovcový blok s vyrytým nápisem hotelu. To se jim podařilo, takže pak už jen hledali, odkud z hradeb nalezený kámen vypadl. O chvíli později začali kopat.

Když postoupili do nitra hradeb a narazili na relativně mladou kamennou zeď, objevili se na místě dva muži pracovníci Bezpečnosti a pokračovat klukům v akci samozřejmě zatrhli. Dnes už bychom ono místo patrně nenašli. Po dostavbě Nuselského mostu došlo totiž i na úpravy terénu v okolí hradeb.

Podzemní Praha Karla Ladislava Kukly

Ještě si doplňme některé základní životopisné údaje k osobě K. L. Kukly (1863–1930). Sedlčanský rodák, ve své době nepřehlédnutelný spisovatel a žurnalista. Dnes je známý především svou trilogií Praha neznámá, v níž se značnou fantazií vylíčil život pražské spodiny. (Ze všech koutů Prahy z roku 1894, Noční Prahou z roku 1905, Podzemní Praha z roku 1920.)

hotel Díra na novinové fotografii

Původně byl Kukla považován za nadějný talent. Bylo mu sotva 21. let a jeho aktovku Anatomové už hrálo Národní divadlo. Jeho následnou činohru Svatební noc kritikové dokonce odměnili Nerudovou cenou. Úspěchem omámený Kukla však sklouzl k bohémskému způsobu života. V té době také zblízka poznal život noční Prahy a pražské spodiny. Jako milovník francouzského romantismu se postupně uchýlil ke zkreslování a k povrchnímu zveličování pražského života.

Poměrně dlouhou dobu byl oblíbeným fejetonistou Národní politiky. Redigoval také přírodopisný Svět zvířat, Národní obzor nakladatele Bedřicha Kočího, Velký lidový slovník naučný a jiné tiskoviny. Rovněž překládal – třeba Twainova Dobrodružství tuláka Finna (1893). Převyprávěl i pohádky Boženy Němcové (1906). Stále více se však uchyloval k brakové tvorbě.

Vrcholem tohoto Kuklova období se stala fiktivní reportáž Podzemní Praha – „Dobrodružné romaneto z hlubin a bludiště pražského podsvětí“ z roku 1920. V ní své čtenáře přesvědčoval, že pod Prahou existuje složitý a nesmírně rozsáhlý labyrint podzemních chodeb, srovnatelný s pařížskými katakombami.

Nic pochopitelně nebylo tak vzdáleno realitě, nicméně, pokud nic více, inspiroval Kukla hned několik generací mladých dobrodruhů, kteří pátrali po Hotelu Díra a dalších podzemních prostorách staré Prahy. Pranic jim nevadilo, že podzemí, které nalézají, má čistě lokální charakter.

Od roku 1922 byl zaměstnán jako úředník Ministerstva školství a národní osvěty. Žil však poměrně nuzným životem. Dva roky před smrtí se sice jeho Podzemní Praha ještě dostala na repertoár Tylova divadla jako „Tragikomedie z tajností dna Prahy“. Pro zájem veřejnosti v roce 1929 podruhé vyšla jeho Podzemní Praha tiskem. Přesto byl závěr jeho života trudný. Zemřel na zástavu srdce ve věku 67 let.


›› Zpět na začátek stránky

›› Zpět na úvodní stranu Vontové.org s rozcestníkem